POZOR! NEBEZPEČNĚ ČISTO
Autor: Eva Hlinovská
Dýmějový mor nám nehrozí. Ani dětská obrna a další nakažlivé nemoci. Naše imunita nemá co na práci. A to je problém.
Ta příhoda se stala ještě za totality. Radce Dvořáčkové, které je dnes přes třicet, se ale vryla do paměti. Tenkrát se cítila trapně, dnes se směje. „Mohlo mi být kolem sedmi osmi let a rodiče mi o prázdninách koupili nanuka, jumbo. Kvůli potenciálnímu nachlazení to bývalo velmi zřídka,“ vzpomíná. Lízala zmrzlinu před venkovskou samoobsluhou. V tu chvíli k ní přišla sousedka. Prý ať jí dám ochutnat. „Nedám, protože bych od vás mohla chytit bacily.“ Následovala scéna, kterou žena, domnívajíc se, že důvodem odmítnutí nebyl strach z infekce, ale lakota, před zraky mnoha přihlížejících ztropila.
„Rodiče se postavili na mou stranu – ostatně vychovávali mě tak, že každý člověk v mém okolí je potenciálním přenašečem choroboplodných a smrtelně nebezpečných zárodků.“ A tak si Radka nesměla brát večer do postele knížky z dětské knihovny („kdo ví, který prase to četlo na záchodě“), nesměla sahat na vypínač v činžovním domě („kdo ví, kterej tuberák na to chmatal“) a jako malá si ani nemohla prohlížet papírové bankovky („nevíš, kde se to válelo“).
Tuberkulózou či jinou infekční chorobou neonemocněla. „Ale na neurózu mám pěkně zaděláno. Teď jsem hlídala roční neteř Aničku a přistihla se, že když sáhla na zábradlí v parku, málem jsem jí chtěla dezinfikovat ruce, aby nechytla infekci,“ krčí rameny Radka.
Radčini rodiče jsou lékaři. Na jejich obranu je nutno říct, že za svou praxi se s nejrůznějšími lidskými „špínami“ setkali více než jednou. Člověk ale nemusí nosit bílý plášť a sedět několik let v posluchárnách lékařských fakult, aby se mu strach z mikrobů dostal pod kůži. Stačí zapnout televizi a podívat se na reklamní blok. Kreativně znázorněné „bakterie a zárodky“ na nás jukají ze záchodových mís, odporný hmyz poletuje vzduchem a my jej ničíme důmyslnými prostředky, jejichž výrobci jako Unilever či Procter&Gamble patří dlouhodobě k vůbec největším zadavatelům televizní reklamy (ostatně těm nekonečným odpoledním televizním seriálům se říká „mýdlové opery“ právě kvůli tomu, že slouží jako výplň mezi reklamními bloky na prášky a rozličná čistidla určená hospodyňkám).
Přehnaná hygiena nezpůsobuje jen neurózy. Vědci se domnívají, že sterilní prostředí našich domovů je jednou z příčin nemoci, jež se klidně dá nazvat „novou epidemií“, byť není infekční. Jde o alergii a její projevy, jakými jsou senná rýma, astma či atopický ekzém, kterými ostatně trpí i Radka Dvořáčková, jež má alergii na pyly, prach, roztoče a peří.
Pylovou alergií trpí ve městech každý třetí člověk, říká přednostka Ústavu imunologie 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole Jiřina Bartůňková. Nejde ale jen o městské lidi, kýchající na loukách. V Evropě se během posledních deseti let také zdvojnásobil počet astmatiků. „Přibývá i lidí trpících autoimunitními chorobami. Největší nárůst pozorujeme u diabetiků prvního typu, u kterých zánět postihuje buňky tvořící inzulin, jež jsou následně zničeny. Na základě jejich nedostatku vzniká cukrovka,“ dodává profesorka Bartůňková. „I v případě těchto chorob jde o nepřiměřenou reakci našeho imunitního systému – ne na vnější alergeny, ale na buňky vlastního organismu.“
Pád berlínské zdi je nejen symbolem konce komunismu. Díky němu se podařilo imunologům a alergologům zformulovat takzvanou hygienickou hypotézu. Zjednodušeně řečeno: lidský imunitní systém nemá ve sterilním prostředí bez mikrobů co na práci a začne reagovat na neškodné podněty, jako jsou pylová zrnka, zvířecí srst či třeba arašídy.
Vědci po sjednocení Německa mohli porovnat děti z obou, co se týče životního stylu značně rozdílných částí. Navzdory očekávání zjistili, že děti z jinak znečištěnější NDR méně trpí pylovou alergií a atopickým ekzémem než děti ze SRN. Vysvětlením může být, že ve východním Německu většina malých dětí chodila do jeslí, naopak v kapitalistické části ženy zůstávaly s potomky doma (do jesliček chodilo pouze necelých sedm procent batolat). Západoněmecké děti tak nebojovaly s cizími mikroby.
S větším počtem virových infekcí dýchacích cest u dětí do tří let také klesá riziko astmatu v pozdějším věku. Výzkum z africké Guiney-Bissau třeba ukázal, že děti, které prodělaly spalničky, trpí méně atopickým ekzémem.
Některé mikroorganismy (v našem těle jich je desetkrát víc než lidských buněk) chrání nejen před projevy alergie, ale i před zrádnými infekcemi. Vědci si povšimli, že Uganďané, v jejichž organismu žije neškodná bakterie M. vaccae, jsou imunní vůči tuberkulóze. Bakterie Escherichia coli, žijící ve střevě, zase zabraňuje usazování choroboplodných zárodků. Nepomáhají nám ale jen „hodné“ bakterie, nýbrž i ty „zlé“. A to právě tím, že nám způsobí nějakou nemoc. A nejde jen o spalničky či dětské virózy. Vědci se například domnívají, že zhruba 15 % bělošské populace je imunní vůči AIDS. Jde o potomky lidí, kteří přežili morovou epidemii ze 14. století. Mor naopak nechytnou děti, jež onemocněly střevním tyfem. Podobně jako mor s tyfem se k sobě má i lepra s tuberkulózou – člověk nemocný jednou chorobou si vůči druhé vypěstoval (i když ne ve všech případech) imunitu. Když kolem roku 1400 vymizeli lidé, z nichž odpadávaly kusy masa, začalo masově přibývat jedinců vykašlávajících krev z plic.
Hrůza je tady!
Zhruba od té doby, co pár lidí v USA dostalo zásilku s antraxem (snětí slezinnou, jež podle některých historiků byla spolu s morem příčinou epidemie ve 14. století), se bioterorismus dostal na pořad dne. Válku v Iráku Bílý dům ospravedlnil obavami z toho, že Saddám má zbraně hromadného ničení – včetně těch biologických. Film Dvanáct opic, kde jeden šílenec nakazí smrtelnou infekcí celou planetu, a další podobné hollywoodské sci-fise vezou na vlně obavy z příchodu vražedných epidemií.
A nejde jen o antrax. Jde i o Američana s „otevřenou“, vysoce nakažlivou formou tuberkulózy, jenž cestoval v květnu letadlem z Prahy do Montrealu (vracel se z líbánek v Římě). Jde taky o dvouletého amerického chlapce s nenakažlivou formou pravých neštovic (chytil ji od otce, jenž byl coby voják proti chorobě očkován). Lékaři nemohli celý týden přijít jeho vyrážce na kloub. Představa, co by se stalo, kdyby se do světa vydal sebevražedný útočník nakažený virem pravých neštovic, se zajisté kromě hollywoodských scenáristů líbí i Usámovi bin Ládinovi.
Bojíme se ptačí chřipky (vzpomeňte na hysterii kolem léku Tamiflu), báli jsme se SARS či BSE. Hrozí nám listerióza – ten rybí salát v těch a těch vaničkách s datem exspirace tím a tím si rozhodně nekupujte! A radši nejezte ani hermelín! Stará dobrá salmonelóza je totiž nuda k pohledání. Cizokrajné choroby jsou navíc pro média zajímavějším tématem než třeba „příliš obyčejné“ ničení životního prostředí.
Přitom právě změny způsobené člověkem dávají lidské imunitě pěkně zabrat. Vít Petrů, alergolog z Centra alergologie a klinické imunologie nemocnice Na Homolce, upozorňuje na zvyšující se alergii na latex. Mikročástečky latexu se totiž odštěpují z pneumatik a šíří se vzduchem. „Částice z výfukového kouře také narušují pylová zrnka. Ty pak snadněji praskají a jsou více alergizující než zrnka v neznečištěném prostředí,“ vysvětluje docent Petrů. Doslova smrtelné mohou být i drobné změny v chování a stravě – například za vzrůstající a velmi nebezpečnou alergií na arašídy stojí to, že cizokrajné oříšky jíme častěji než v dobách totality.
Změna životního stylu nestojí jen za alergiemi, ale i jinými (infekčními) chorobami. Nejčastěji uváděným příkladem bývá virus HIV a volnější sexuální mravy způsobené zavedením hormonální antikoncepce a hlavně antibiotiky, díky nimž se lidé přestali bát kapavky a syfilidy.
Americký imunolog Arno Karlen ve své knize Člověk a mikroby zase popisuje příčinu přenosu borreliózy z klíštěte na člověka. Lidé začali rekultivovat lesy, aby mohli žít „tak trochu v přírodě, tak trochu ve městě“, a změna životního stylu přinesla i novou chorobu. „Většina infekcí se přidružila k lidskému rodu, protože člověk změnil okolní prostředí nebo své chování, případně obojí,“ píše Arno Karlen.
Hotel-zabiják
V dějinné anamnéze však existují sofistikovanější příběhy. V roce 1976 náhle ve Philadelphii onemocnělo na dvě stovky legionářů horečkou, suchým kašlem, bolestmi ve svalech. Třicet čtyři jich zemřelo. V jejich krvi objevili lékaři dosud neznámou bakterii. Nazvali ji legionelou na počest nemocných. Nakažení bydleli v hotelu Bellevue Stratford či se pohybovali v jeho okolí. Zjistilo se, že zrádná bakterie našla příhodné podmínky pro své množení v hotelové klimatizaci. Zaměstnanci hotelu měli vůči ní vytvořenou imunitu.
Na pobřeží sedí křižák a hraje v šach. Hraje v šach se smrtí v černém plášti. Scéna z filmu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť (1957) by se dala použít jako metafora pro pocity nešťastníků z poloviny 14. století. Tehdy prohrálo hru se smrtí kolem 25 milionů lidí, třetina evropské populace. Morová rána (ať už šlo o dýmějovou či plicní formu) si nevybírala. Středověcí felčaři dělali psí kusy, ale šíření nemoci nemohli zabránit. Nikoho totiž nenapadlo, že ji přenášejí blechy z krys. Bakterie způsobující mor byla objevena až v roce 1894, kdy černá smrt lidstvo už dávno neohrožovala.
Do Evropy se mor dostal také kvůli rozvoji námořní dopravy. Obchodníci z Janova měli své zastoupení v přístavu Feodosija na Krymu, kam nemoc zavlekli pravděpodobně Tataři. Bylo jen otázkou času, kdy přivezou spolu s krysami nákazu do evropských přístavních měst.
Do Evropy byla z Indie zavlečena na počátku 19. století i cholera. Bakterie nemoci našla živnou půdu ve městech, kam se během průmyslové revoluce stěhovaly tisíce venkovanů. Na neléčenou nemoc umírala zhruba třetina až polovina lidí. Za šíření cholery mohly otřesné hygienické podmínky tehdejšího Londýna a jiných měst: chudí lidé třeba skladovali své výkaly ve sklepech, aby je mohli prodávat jako hnojivo. Zbývající lidský odpad mířil ve velkém do Temže, odkud se vracel v podobě „pitné“ vody zpět do domácností. V roce 1842 ale Edwin Chadwick, jenž se později stal hlavním londýnským hygienikem, přišel na to, že nemoci souvisí se špínou. O dvanáct let později lékař John Snow prokázal souvislost cholery a znečištěné vody. Někdy do této doby spadají kořeny naší dnešní posedlosti čistotou.
Zhruba o 50 let později začala řádit další nemoc, dětská obrna (velká epidemie vypukla v roce 1916 v USA). Důvodem už nebyla špína, ale naopak hygiena. Virus způsobující dětskou obrnu byl totiž po mnoho staletí neškodný. Kvůli větší čistotě se ale změnil přenos mikroba z generace na generaci (sídlí v tenkém střevě). Děti se s ním setkaly až později než v batolecím věku, protože už se přestaly tetelit v prachu a výkalech na dvorcích a v tomto pozdějším věku již vůči němu byly méně odolné.
Jak ukazuje příběh dětské obrny či HIV, lidstvo si nikdy nemohlo být jisto, kdy se vynoří nějaká nová smrtící infekce. V roce 1935 shrnul bakteriolog Hans Zinsser v knize Krysy, vši a dějiny: „Ať se stane život sebevíce b e z p e č n ý m , bakterie, viry, infikované blechy, klíšťata, moskyti a štěnice budou vždy číhat ve stínu, p ř i p r a v e n i k útoku…“ O „starých“ nemocech ze špíny víme téměř vše. Od padesátých let existují účinné vakcíny. Máme antibiotika. Pomalu ale začínáme poznávat nemoci z čistoty. Nemoci způsobené klimatizací, nadužíváním antibiotik či změněným životním prostředím. Jak shrnuje imunoložka Jiřina Bartůňková: „Jsme potomky těch lidí, kteří přežili různé infekční epidemie a prošli selekcí velké kojenecké úmrtnosti. Většina z nás má tudíž silný imunitní systém. Díky tomu se lépe vypořádáváme s infekčními nástrahami. Na druhou stranu ale mohou naše imunitní reakce přestřelit do nežádoucího směru. Tak vznikají problémy s alergiemi.“
Zdroj:
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN, 21.9.2007, www.lidovky.cz
